Přejít na hlavní stránku  

 

Zrovna jste se vrátili z turnaje. Jak jste dopadli?
Byl to slušně obsazený turnaj tady v Aucklandu bez pickup hráčů. Vyhráli jsme ale jen v pátek 5:0 nad týmem, za který hrál Tomáš Petr před třemi lety. Karlovi Kadečkovi se proti nim podařilo dát homerun a odpálit se podařilo i mě, i když jsem tady hlavně jako nadhazovač. Dneska ráno jsem stahoval dva body homerunem. Ale to bych moc nezmiňoval, aby si někdo neříkal, co je to za soutěž, že i Jetmar dává homeruny (směje se).

Jakou soutěž na Novém Zélandě hrajete?
Naši ligu hraje devět týmů. Po základní části se tabulka nerozděluje na horní a spodní část jako třeba v hokeji, ale je to nově promíchané křížově. Nyní hrajeme ve skupině se čtyřmi týmy, přičemž i tým, který skončí devátý, má šanci se dostat do finále. Je to úplně nový systém, který umožňuje začít úplně od nuly. Jsou tu celkem tři hlavní soutěže. Jedna tady v Aucklandu, potom ve Wellingtonu a v Christchurchi. Hlavní turnaj je pak březnový Club Nationals, kam je možné si vypůjčit hráče. Je to otevřený turnaj, takové mistrovství Nového Zélandu, které trvá týden.

V Česku patříte mezi nejlepší a nejzkušenější ligové nadhazovače. Jaká je vaše role v Howicku?
Přijel jsem s tím, že už mám něco naházeno a beru to tak, že si chci zápas užít a zároveň být přínosem. Náš tým je mladý, já jsem tu zdaleka nejstarší, Karel Kadečka druhý nejstarší. Ostatní jsou mladí kluci, včetně nadhazovače, který je juniorský reprezentant Nového Zélandu. Není to žádné ořezávátko, účastní se i turnajů a soustředění novozélandského výběru. Když mě nedají na prkno, nevadí mi stoupnout si na sedmičku. Užívám si to. Díky tomu, jak je tu postavený systém, tak jako nadhazovač můžu hrát za A i B tým. Házím ale především za rezervu, teď jsme druzí a máme velkou šanci dostat se do play-off. Je škoda, že tam se mnou nemůže hrát i můj parťák Karel Kadečka.

Je běžné, aby novozélandské týmy hrály se zahraničními posilami?
Zahraniční hráči tu jsou, i když ne mnoho. Myslím, že jsme tu ale rozhodně jediní Evropané, alespoň v naší aucklandské oblasti. Jinak potkávám hráče, s kterými se znám z Ameriky nebo reprezentačních akcí, ať už z Nového Zélandu a Austrálie, nebo i z Argentiny a Japonska. Třeba Japonci moc do ciziny hrát nejezdí, ale sem to nemají daleko.

Novozélandský softball patří k nejlepším na světě. Jak je na tom místní liga s tím, co znáš z ostatních zemí?
Sledovali jsme dnes finále turnaje a tady prostě pálkaři nemají problém s jakýmkoliv nadhazovačem. Dostat tady homerun je na denním pořádku. Můžeš být sebelepší nadhazovač, ale pálkaři jsou výkonnostně tak daleko, že se s tím dokážou popasovat. Je to nádhera a dobře se na to dívá. Když ze svého pohledu sleduju ostatní nadhazovače, i hubený šlachovitý hráč tu dokáže nadhodit rychlostí 130 kilometrů za hodinu. Proti takové rychlosti v Česku nikdo nestojí, takže by nás smázli jako malinu. Jako nadhazovač si na většinu týmů vůbec neodpočinete a nikdo vám nedá nic zadarmo. V Česku je v týmu většinou pět nebo šest dobrých pálkařů, a na zbytek nemusíš házet naplno. I polařsky je to taky úplně jiná liga, což se projevuje i na mezinárodní úrovni, kde Nový Zéland dominuje.

Váš spoluhráč z Howicku a reprezentace Karel Kadečka tvrdí, že dobrá polovina týmů z vaší soutěže by neměla problém ovládnout českou ligu. Souhlasíte?
Silných týmů, které by v Česku neměly problém smáznout kohokoli, by postavili klidně pět nebo šest. A to se bavím jen o tom, co vidím v Aucklandu. V našem týmu máme pět mladých hráčů se zkušenostmi s Black Sox reprezentací a v záloze jsou mladí kluci, kteří tady sbírají zkušenosti v nejvyšší lize a díky tomu výkonnostně rostou. My si v Čechách vychováváme nadhazovače, z kterých děláme celebrity a jsme nadšení, že máme hráče, který vůbec chce nadhazovat. Tady to dělá skoro každý, a navíc technicky dobře, čistě a rychle. A stejné je to s pálkou. Všichni tady mají rychlé ruce a je jedno, co jim hodíš. Prostě to odpálí.

Je něco, z čeho by si český softball mohl z novozélandského softballu vzít příklad?
Řekl bych, že v Česku máme lepší tréninky, propracovanější a techničtější. Srovnávám ale s tréninky v Howicku, nevím, jak to mají třeba ve špičkových týmech jako Auckland United. Na druhou stranu tu máme obrovskou plochu se šesti hřišti, na kterých se každý den hraje nebo trénuje softball, t-ball či slowpitch. Celý den se tu střídají děti různých věkových kategorií, ženy a seniorské týmy. Mají tu velmi širokou základnu a softball patří mezi sporty, které se hrají na školách. Proto je třeba Amerika tak dobrá v ženském softballe, protože to holky hrají na univerzitách. Děcka na hřišti tráví spoustu času a postupně s tím rostou.

Jaká je pozice softballu v konkurenci ostatních sportů?
První je tu samozřejmě ragby přes zimu, v létě pak kriket a softball. Snad ještě kromě basketbalu a pozemního hokeje tu pořádně nic jiného není. Nemyslím si, že by se tu ve větší míře prosazovaly ještě další sporty. Na druhou stranu člověka překvapí, v jakých podmínkách se tu hraje. V Čechách si zakládáme na strašných prkotinách, které tady nikdo neřeší. Hřiště tu nemívají žádné zázemí, sprchy ani šatny. Přijdeš, převlékneš se a hraje se. Když jdu v zápase nadhazovat, beru si normálně míč z domova, rozhodčí ho zkontroluje a já s ním pak odehraju třeba dalších pět zápasů. Ne jako u nás, kdy se vytáhnou dva nové na zápas. Pak člověku sice na chvíli přijde, že se vrátil někam do pralesa, ale když vidí ty hráče, tak jsou úplně někde jinde a je jim jedno, že hrají se starým balonem na travnatém hřišti.

Velký nezvyk je taky v tom, že se tu často nadhazuje na gumovém pásu. Je to ale podle mě výhoda pro nadhazovače i rozhodčího. Povrch je pořád stejný, nikdo ti před prknem nevykope díru a je perfektně vidět každý výkrok nebo zákrok. Je to pro mě čest, že tu vůbec můžu hrát na takové úrovni. I zápasy jsou živější než třeba v Americe. Pořád se pálí, je vidět hodně zákroků v poli. Jen rozhodčí jsou tu jako všude, ale hráči se tu kvůli nim nerozčilují jako v Čechách. Verdikty se respektují a jede se dál.

Jak vypadá váš život na Novém Zélandu mimo hřiště?
Máme tu všechno, co potřebujeme, tým se o nás postará. Žijeme tu u takové softballové rodiny, která má šest členů a každý se softu nějak věnuje. K dispozici máme auto, kola, u domu je bazén a pláže jsou všude kousek. K dispozici máme auto, jídlo i peníze za práci, kterou tu děláme. U domu je bazén, můžeme si půjčit kola, pláže jsou všude kousek. I hřiště tu máme tři minuty autem, a když chceme, jdeme si zatrénovat. Každý pátek vyrážíme na trip do okolí. Nejvíc času jsme měli o vánoční pauze, kdy jsme během 10 dní projeli skoro celý Severní ostrov. A po polovině března, kdy se odehraje turnaj Club nationals, jsme se rozhodli tam dojet autem a potom zpátky nahoru. Jediné, co nás mrzí je to, že se nestihneme podívat na Jižní ostrov, protože se vracíme na konci března a pak už začíná sezona v Česku.

Který cestovatelský zážitek byste vyzdvihl?
Pro mě je to těžké. Na Zélandu už jsem počtvrté, takže pro Karla jsem tu spíš průvodce. Určitě jsem si užili trek na sopky nebo výlet do Rotorua, kde je všude cítit síra, všude jsou prameny a horká voda. Mně se osobně se taky líbilo na Cape Reinga, kde se slévá Tichý oceán s Tasmánským mořem a člověk se tam může vykoupat. Nádherných a překvapivých míst je tu ale spousta. Nádherné je už jen to, když sem přiletíte v listopadu, kdy u nás začíná být sychravo a tady je jaro. Od té doby jsme vlastně nesundali kraťasy a sandály.

V posledních letech hraješ pravidelně i v USA. Jak vypadá softball za velkou louží?
V Americe mám za sebou pět sezon. Tam se ale nehraje moc soutěž, jsou to spíš turnaje. V USA hraji za Auroru, městečko na předměstí Chicaga a skoro všechny turnaje, kam jezdíme, se odehrávají třeba pět hodin jízdy daleko. Je tam výhoda, že si tě může na nějaký turnaj pozvat úplně cizí tým, a ty pak za ně můžeš hrát, což umožňují jejich pravidla. Vše se pak soustředí na ten nejdůležitější - týdenní turnaj, kterým je v polovině srpna ISC. Víc se to ale USA blíží české lize v tom, že za víkend odehraješ čtyři až pět zápasů, někdy i víc. Na Novém Zélandě se zpravidla hraje v nejvyšší soutěži jen jeden zápas za týden.

Co musí softballista udělat proto, aby taky mohl odjet hrát do zahraničí?
Člověk se musí chytit šance. Já ji dostal znenadání v roce 2009 a musel jsem se rozhodnout velice rychle. Nejsem člověk, který by často měnil týmy, jsem spíš loajální, a když mi to vyhovuje, snažím se zůstat. Takže jsem už pátou sezonu v tom samém týmu v Americe, a díky tomu, že asi stabilně podávám dobré výkony, tak mě pořád chtějí. Sem na Zéland mě uvrtal Karel, když jsem hrál ve Státech. Řekl jsem mu, že do toho půjdu, když to domluví. Ještě měsíc před odletem jsme nevěděli, jestli to dopadne nebo ne. Ale nakonec jsme odletěli a jsme rádi, že tu můžeme být.

Já sám jsem se snažil některé hráče přemluvit, aby odjeli hrát do Ameriky, a myslím, že ta cesta je jednoduchá. Když je někdo opravdu dobrý, může si na speciálních stránkách podat inzerát a čekat, až se mu nějaký tým ozve. Druhá věc jsou kontakty, které můžu využívat. Důležitá je ale samozřejmě i angličtina. Do Ameriky jsem přiletěl v roce 2009 a s jazykem to se mnou bylo opravdu na štíru. Za těch pět let jsem se ale otrkal, a i když nemluvím úplně plynule, domluvím se bez problémů. Těm, co to chtějí zkusit, bych poradil hlavně odvahu, nebát se. Nikdy není pozdě začít, já sám jsem začal jezdit hrát do Holandska v 27 a do Ameriky až v 35 letech. Mám ale pocit, že může být problém i trochu v české nátuře. Po škole jdeme hned do práce vydělávat peníze. To je sice důležitá součást života, ale taky není to všechno.

Může víc hráčů v zahraničí pomoci zvednout úroveň českého softballu?
Cesta to určitě je. Když to pozoruju, tak třeba Argentinci se ve velkém dostávají do zahraničí a strašně moc jich tráví zimu v USA. Nevím, kde na to berou finance, ale jejich asociace je vysílá na různé turnaje po světě. Když se taková možnost otevírá třeba 19tiletým klukům, tak se to projeví na zkušenostech a přinese to výsledky, jako na posledním juniorském mistrovství světa v Paraná. My vybíráme dvacítku kluků, kteří tomu chtějí obětovat čas a rodiče i peníze, tak jsme za to vděční. Jakákoli zkušenost se zahraničním softballem je skvělá a je to problém celého evropského softballu, že málo vídáme nadhazovače světové úrovně, proti kterým my tu stojíme běžně.

Letos v létě čeká český národní tým domácí ME v Havlíčkově Brodě. Lákalo by vás zase obléknout reprezentační dres?
Je to spíš otázka pro reprezentačního trenéra. Samozřejmě bych ještě chtěl být nějak ku pomoci národního týmu a pomoci k obhajobě titulu, pokud o to bude zájem. Je to na domácí půdě a možná to bude pro mě jedna z posledních reprezentačních akcí. Reprezentace má svoji prestiž, a díky tomu, že jsem tam deset let, k tomu mám vybudovaný vztah. Je to něco jiného, než klubový zápas.